„V tropické střední Brazilii a v Paraguayi roste strom, který domorodci jmenují „džinipapo“ a vědátoři Genipa braziliensis L. Jeho kmen je štíhlý, přímý, hladký a teprve vysoko se dělí jeho koruna na větve s velikými listy.“ Takto uvádí Alberto Vojtěch Frič kapitolu o ornamentu ve své knize Indiáni Jižní Ameriky z roku 1943. O knize vím už dlouho, ale teprve teď jsem si ji našla a pustila se do čtení – a pohltilo mě to.
„Ale já chtěl psát o indiánských ornamentech a s těmi souvisí džinipapo, které zavedlo mé vzpomínky do dávných dob mého dobrodružného, ale krásného života lovce. Tenhle strom má totiž také plody. Jsou na konci větví, kulaté, velké jako pěst, s kožovitou silnou slupkou. Uvnitř je dužina kyselá jako citron a plno peciček jako u našich mišpulí.
Většina tropického pralesního ovoce je mdle přesládlá – je nouze o osvěžující a žízeň hasící kyselé ovoce, ale džinipapo přece nikdo nejí. Alespoň ne tehdy, má-li přijít brzy mezi lidi.
Má totiž šťáva tohoto ovoce ještě jednu vlastnost, a to tu, že všecko, s čímž přijde do styku, ať kůži rukou, pysky, zuby i jazyk obarví krásně azurovou barvou. A obarví vše tak důkladně, snad důkladněji než slupky našich vlašských ořechů, že to nepustí, ať to myjete jakkoli a čímkoli. Jen časem se barvy zbavíte, ale nejméně to trvá 3 až 4 týdny. Této šťávy používají některé kmeny indiánské k tetování, jiné k malování svých těl a obličejů.“
Pasáž o tetování šťávou z janiby kopinaté vypouštím, nepodařilo se mi ověřit, jestli se některé kmeny šťávou skutečně permanentně tetovaly nebo tetují, nicméně mi přijde zajímavé, že Frič rozlišuje mezi dočasným malováním a permanentním tetováním.
„Šťáva, jak se vymačká z plodu je průhledně zelená a nebylo by ji vidět ani na štětci – kterým jsou štěpiny bambusové kůry – ani na kůži – na níž vynikne modrá barva až po několika hodinách. Proto se šťáva vymačká na misku a rozetře kamenem s práškem dřevěného uhlí. A takovou „tuší“ se maluje. Možno kontrolovat, zda je barva všude rovnoměrně nanesena. Po několika hodinách se uhlí smyje a není vidět nic, ale druhého dne se na kůži objeví krásný ornament, kterému denně přibývá na intensitě. Až po týdnech se malba začne ztrácet, vybledá – ale tu se jistě blíží čas nějaké jiné slavnosti, ať již slavnosti celého kmene, nebo den oslavující důležitou událost života jednotlivce nebo jeho přítele či příbuzného – a tu třeba oslavit.“
A. V. Frič takto za mistry malby na tělo a ornamentu označil kmen Kaďuveů (Kadiweu), který žije v Brazílii blízko hranic s Paraguayí. Zatímco umění ostatních kmenů mělo podle něj hlubokou symboliku a každý tón, pohyb nebo tah štětcem měly přesný význam, tak zdobení těla u tohoto kmene vnímal jinak:
„Horší je to u Kaďuveů, kde z původních posvátných ornamentů se stalo během času lidové ozdobné umění, nebo kde byly ornamenty používány prakticky, ať už jako podpis, nebo jako značka vypálená na kůži koní a hovězího dobytka. Jen někteří staří uměli v ornamentech číst jejich význam. A staří neradi o tajemstvích svého kmene vypravují cizincům.“
Šťávu janiby kopinaté používají i jiné kmeny a národy a každý z nich má své vzory a tradice - a také název pro rostlinu - jagua, jenipapo, huito atd..
I přestože se s jaguou setkal A. V. Frič už téměř před sto lety (knihu vydal až dlouho po samotných cestách), tak se k nám do České republiky, dostala teprve nedávno díky Ivaně Švarcové (známé jako Baba Jagua).
I když většina fotek a kreseb v knize ukazuje zdobení v obličeji a velké plochy na těle, tak u nás jsou mnohem častější drobnější obrázky jako „tetování nanečisto“. Jednak hustota gelu není úplně ideální na vykrývání velkých ploch a malování v obličeji je v našem kulturním okruhu přeci jen záležitost poněkud výstřední. Navíc, šťáva, která se do Evropy dostane, nemá sílu čerstvě vymačkané a gel z ní není zrovna levný, protože dostat šťávu do Evropy tak, aby neztratila barvivost, je celkem náročný proces.
Musím se přiznat, že by mě zajímalo, jak se s takovou opravdu čerstvě vymačkanou šťávou pracuje, ale po cestě do Amazonie úplně netoužím. Zřejmě nemám Fričovu dobrodružnou povahu.
Kniha je dostupná v Národní knihovně ČR zde.
