Dny se zkracují a podzimní atmosféra je čím dál citelnější. Mnoho kultur v tomto období roku obrací svou pozornost k svátkům, které zohledňují vztah světla a tmy, i když jejich příběhy, symbolika i způsoby slavení se značně liší. V Evropě se slaví Samhain, Halloween nebo Dušičky, rozsvěcují se svíčky a lidé se vztahují k předkům. V Indii, a nejen tam, se v nejbližších dnech bude slavit svátek světel – Diwali (česky Díválí).
„V tropické střední Brazilii a v Paraguayi roste strom, který domorodci jmenují „džinipapo“ a vědátoři Genipa braziliensis L. Jeho kmen je štíhlý, přímý, hladký a teprve vysoko se dělí jeho koruna na větve s velikými listy.“ Takto uvádí Alberto Vojtěch Frič kapitolu o ornamentu ve své knize Indiáni Jižní Ameriky z roku 1943. O knize vím už dlouho, ale teprve teď jsem si ji našla a pustila se do čtení – a pohltilo mě to.
A proč je v mé nabídce nenajdete.
Pokaždé, když beru do ruky kornoutek henny nebo jaguy, cítím hluboký respekt a pokoru. Jedná se o rostlinná barviva, která provází lidstvo snad už od pravěku. Henna má tradici na Blízkém východě, v severní Africe, v Indii i jinde. Jagua pochází z Jižní Ameriky, kde ji původní obyvatelé používají nejen k ozdobě těla, ale i k rituálním a ochranným účelům. Obě tato přírodní barviva mají své kořeny v kulturách, pro které byly posvátné… ale Keltové mezi ně nepatřili.
Nedávno se mě jedna žena zeptala, jak to je s těmi "orientálními znaky" u malování hennou, jestli jde jen o techniku nebo jestli to má nějaké důvody a přesah. Tak jsem se zamyslela a musím říct, že je to vlastně velmi komplexní problematika.
Jedna z nejčastějších otázek, které dostávám:
